Strach nad Vinoří? Pojďme o tom mluvit otevřeně

Loni to bylo padesát let od premiéry slavného filmu Strach nad městem s Jean-Paul Belmondem. Film o atmosféře úzkosti, nedůvěry a strachu, který ochromuje celou Paříž. Upřímně přiznávám, že když jsem na posledním zastupitelstvu slyšel opakovaně tvrzení, že „lidé se ve Vinoři bojí“, že mají strach mluvit, ptát se, chodit na úřad nebo dokonce do kostela, vzpomněl jsme si na tento film.

Strach ve veřejném prostoru není maličkost. Každý starosta musí zpozornět ve chvíli, kdy se o tom začne mluvit.

Zazněla silná slova. Obavy z postihů, ztráty bydlení, práce, mediálního lynče. Na zastupitelstvo přišlo několik občanů, kteří svůj pocit strachu popsali detailně, fyzicky a osobně, další podněty zazněly formou anonymních dopisů. Vnímám to a rozhodně to neberu na lehkou váhu.

Současně jsem si dovolil položit jednoduchou otázku, zda existují konkrétní, ověřitelné případy, kdy někdo přišel o obecní byt, místo ve škole nebo byl odmítnut úřadem kvůli vyslovenému názoru?

Taková svědectví bohužel zazněla pouze velmi obecně, bez konkrétních dat a souvislostí.

To neříkám proto, abych něčí pocity zlehčoval. Říkám to proto, že obec nemůže reagovat na vágní obavy, stejně jako na nekonkrétní obvinění. Sociální psychologie dobře popisuje jev, kterému se říká „efekt falešného konsenzu“, kdy malá skupina začne mluvit jménem „většiny“ a používá slova jako „lidé se bojí“, „nikdo si netroufne“, „všichni to vědí“. Taková tvrzení nelze snadno ověřit ani vyvrátit, ale mají obrovskou emotivní sílu. Právě proto s nimi musíme nakládat velmi opatrně.

Chci, aby bylo jasno: městská část musí být otevřená kritice. Zároveň ale nemůže přijímat tvrzení o systematickém zastrašování, pokud nejsou opřena o žádná konkrétní fakta.

Práce starosty není jen o příjemných rozhodnutích. Oddávat novomanžele je radost – všichni se usmívají, atmosféra je slavnostní, sem tam ukápne slza štěstí. Mnohem těžší je podepisovat výpověď z obecního bytu nájemci, který dlouhodobě neplatí, dluží již přes padesát tisíc a ignoruje všechny dohodnuté splátkové kalendáře. Není to lidsky příjemné, ale je to povinnost.

Stejně tak zdražení nájemného o inflaci, úpravy parkování podle vyhlášek hlavního města, řešení obecních pozemků, které někdo užívá neoprávněně, nebo hledání úspor v rozpočtu ve chvíli, kdy stát zvyšuje platy, ale neposílá obcím ani korunu navíc. Obec, na rozdíl od státu, nemůže žít na dluh a každý rok zatnout sekeru stovek miliard. Musíme hospodařit vyrovnaně, odpovědně a dlouhodobě udržitelně. To vše může být některými občany vnímáno negativně.

Málo kdo pochválí policistu, co mu zrovna zasouvá za stěrač lístek za špatné parkování, ale do smrti bude vzpomínat na hasiče, který mu ze žebříku sundal zmoklé koťátko ze stromu. Tak to prostě je, ale nemůžeme vyházet všechny policisty a přijmou dvojnásobek hasičů.

Rozumím strachu. Lidé se bojí o budoucnost, zdraví, rodinu, práci. Každý máme nějaké obavy. Jen bych byl nerad, aby k nim přibyl ještě strach z vlastní městské části.

Vinoř není nepřítel. Úřad není protivník.

Pokud vás něco trápí, prosím nepište anonymní dopisy, které někdo jiný čte za vás. Přijďte. Napište mi. Sedněme si spolu k jednomu stolu. Rád si vyslechnu vaše argumenty, stejně jako vám otevřeně vysvětlím ty své. A třeba zjistíme, že se na věc díváme méně rozdílně, než se na první pohled zdálo.

A pokud nechcete formální jednání? Klidně se zastavte na pivo se starostou. I tam se dají řešit vážné věci – někdy dokonce lépe.

Nemohu slíbit, že vám vždy dám za pravdu. Ale mohu vám slíbit, že vás pozorně vyslechnu. A že Vinoř, její vedení i úřad tu jsou především pro vás.

Michal Biskup
starosta Vinoře