Kultura

Vinoř je místem, které žilo bohatým kulturním a společenským životem už v dobách, kdy bylo ještě samostatnou obcí a kdy její poštovní směrovací číslo neomylně prozrazovalo, že se nachází v okrese Praha-východ. Je to vlastně paradox: zdejší občané mohli kdykoliv vyrazit za bohatou kulturní nabídkou do hlavního města, které se nacházelo doslova pod kopcem. Téměř vždy si ale našli čas a chuť si dokázat, že je možné něco si v tomto směru užít i tam, kde jsou doma. A tak si vesnice na periferii, o jejímž dávném významu svědčily už jen dva omšelé zámky a stejně ošuntělé náměstí s řadou barokních staveb, dopřávala i v dobách reálného socialismu množství plesů, tanečních zábav a ochotnických představení, organizovaných vesměs místními spolky a nadšenými dobrovolníky. Mnoho na tom nezměnilo ani připojení Vinoře k Praze v roce 1974. I pak mluvili místní o své zbrusu nové městské části jako o obci (mnohým to vcelku sympaticky vydrželo až dodnes), kterou pak nezapomněli výjimečným způsobem oslavit v roce 1988 u příležitosti devíti set let od první písemné zmínky o ní.

Opravdovou změnu s sebou do vinořského společenského života přinesla až Sametová revoluce roku 1989. Jako by se tehdy s otevřením se světu cosi uzavřelo v lidech, kteří až doposud nechtěli nebo nemohli dohlédnout dál než za obecní humna. Zdejší kulturní dění se v devadesátých letech omezilo v podstatě jen na jeden až dva plesy ročně, kromě občasných školních akademií či zahrádkářských výstav toho MČ Praha-Vinoř svým občanům ani návštěvníkům mnoho nenabízela. Ale kdo ví – možná to bylo jen mezidobí nutné k tomu, aby Vinoř jako místo, kde je kultura doma, chytila druhý dech… Ještě před začátkem nového tisíciletí zde vzniklo soukromé knihkupectví s galerií, kde se pravidelně pořádaly vernisáže známých výtvarníků a fotografů. Z bývalé prodejny propanbutanových bomb se zrodila společenská místnost, umožňující pořádání schůzí, přednášek či komorně pojatých koncertů a výstav, a z bývalé obecní knihovny v Opočínské ulici se pomalu ale jistě vylouplo Kulturní a společenské centrum, které později dostalo půvabné přízvisko Vincent. Obecním zastupitelstvem byla ustanovena Kulturně-školská komise, která posléze prokázala své schopnosti velkoryse pojatými oslavami první zmínky o Vinoři, tentokrát roku 2008, kdy se slavilo už devět set dvacet let. V témže roce zazněla ve Vinoři poprvé i opera (v kostele bylo provedeno první dějství Pucciniho Toscy) a zrodila se dodnes živá tradice Vinořského adventu.

Po volbách v roce 2010 se zmíněná komise transformovala do Výboru pro kulturu. Ten se začal okamžitě činit jako organizátor plesů, Pálení čarodějnic, lampionových průvodů nebo stále populárnějšího každoročního rodinného pochodu Vinořský vandráček. V témže roce zahájila provoz i restaurace U Černínů, která se brzy etablovala jako místo, kam jezdili pravidelně koncertovat významní češti muzikanti a kde vystavovat známí malíři. Velkolepé akce (rockové festivaly, jarní trhy) se konaly i v prostorách stavebnin manželů Dlabačových.

V současné době žije Vinoř už poměrně ustáleným kulturně společenským životem. Při KVC Vincent, které svým návštěvníkům chystá stále nový zajímavý program, působí také skupina dobrovolníků, zajišťující především konání výše zmíněných pravidelných akcí. Ve spolupráci MČ se Zámeckým areálem Ctěnice zaznívá ve Vinoři nejméně jednou ročně koncert klasické hudby za účasti významných umělců z domova i ze světa. Z restaurace U Černínů se do prostornějšího Hoffmanova dvora přesunuly nejen koncerty populární hudby, ale v posledních letech je možné tam i zajít do kina. A nespí ani „Dlabačov“, kde zejména v letních měsících úspěšně vystupuje „Divadýlko na konečný“. Pokud k tomu všemu přičteme i působení soukromého vzdělávacího zařízení VinoHra, které vychovává mladé umělce, můžeme směle tvrdit, že se u nás dbá i o výchovu nové a v pravdě kulturní generace.

Fotografie z kulturních akcí (ARSFOTO-Pavel Hykl) 2020
Fotogarafie z kulturních akcí (ARSFOTO-Pavel Hykl) 2011-2019