Městská část Praha-Vinoř

Home > MČ Praha - Vinoř > Historie > Černínové z Chudenic



 
Černínové z Chudenic - O střevíčcích z chlebové kůrky
   
 
S vinořským kostelem je spojena i pověst o pyšné šlechtičně, která, protože zneuctila chléb, se v kostele propadla. Údajné místo je pod oltářem sv. Josefa. Stejná pověst se vztahuje i k Černínskému paláci v Praze.

Černínové z Chudenic - O střevíčcích z chlebové kůrky
Václav Cibula, Pražské pověsti, Praha 1972

Před mnoha a mnoha lety žila v Černínském paláci krásná a pyšná hraběnka. Nejšťastnější byla, když se mohla ukázat na plese v nádherných šatech a ve střevíčcích posázených perlami či brilianty a když se za ní všichni otáčeli v tichém obdivu nad její krásou i bohatstvím. V paláci se střídal ples za plesem, a na každém z nich se hraběnka objevila vždy v jiných šatech a v nových střevíčcích: vymýšlela si šaty z orientálního hedvábí i čelenky posázené drahokamy, od cizích kupců kupovala látky jemné jako obláček a lehounké jako chmýří pampelišky, a od rána do večera nemyslila na nic jiného, než jak by zase překvapila urozené dámy a kavalíry novou nádherou.

A protože si vždycky přála mít na sobě jen to, co by žádná jiná neměla, napadlo jí jednoho dne, že si dá udělat střevíčky z chlebové kůrky anebo střídky. Zavolala si pekaře i ševce a přikázala jim, aby jí vyrobili střevíčky z chleba, neboť takové střevíčky budou nejenom středem pozornosti a závisti, ale budou se i lehko nosit, protože na noze zůstanou měkké a poddajné, a když se ošlapou, může je zahodit a dá si zhotovit nové, ještě pěknější. Švec se vylekal a pekař ještě víc, oba vymlouvali hraběnce, že se nesluší tancovat po chlebové kůrce, ale nakonec museli uposlechnout, neboť by pyšná hraběnka nesnesla jediné slůvko odmluvy anebo nesouhlasu.

Švec vyřezal ze dřeva kopyta, pekař uhnětl těsto a upekl chléb, až se nad ním srdce smálo, ze zlatové kůrky pěkně dohněda opečené a ze střídy pak švec udělal maličké střevíčky a vyzdobil je tak, že vypadaly na první pohled jako z nejvzácnější vydělávané kůže, a byly tak jemné a lehké, že je hraběnka na nohou opravdu ani necítila.

Večer před plesem se oblékla do hedvábí a mušelínu, obula si nové střevíčky a už se v duchu radovala, jak jí budou všichni ten neobvyklý nápad závidět.

Nedočkavě čekala, až pro ni kníže pošle kavalíra, který by jí doprovodil do taneční síně. Hodiny však míjely a kavalír nešel a nešel. Pyšná paní pomalu ztrácela náladu, nejdřív byla mrzutá, pak hněvivá a zlostná, a nakonec div neomdlela, protože si představila, že přijde o první tanec.

Konečně se dveře rozletěly a na prahu se objevil vysoký, černě oděný mladý muž. Tváře měl bledé jako v nemoci a oči se mu leskly, avšak hraběnka už byla srdcem i duší uprostřed plesového reje, a tak si ničeho nepovšimla. Černý kavalír se jí vybranou řečí omluvil za zpoždění, dvorně jí nabídl rámě a zamířil s ní k východu. Vyprávěl jí přitom slovy tak barvitými o nádheře plesu, kde už všichni čekají jen a jen na ni, že se okouzlená a nedočkavá hraběnka už viděla uprostřed sálu a v duchu si představovala protáhlé tváře závistivých dam, až se mezi nimi objeví ve svých chlebových střevíčcích.

V tom zaujetí ani nepostřehla, že výmluvný kavalír minul chodbu k východu a vede ji stále dál a dál až ke schodům do podzemí. Teprve tam se zastavila a překvapeně pohlédla do tváře svému průvodci. Ten ji se zdvořilým úsměvem vybídl, aby šla dál, ale hraběnka se rozhněvala, prudce se obrátila a vykročila zpátky k východu. Kavalír se v tu chvíli přestal usmívat, popadl ji hrubě za ruku a vtáhl ji do sklepa. Tam hraběnku pustil, rozpřáhl ruce a zvolal:„Jenom se podívej! Jen se podívej na svoje střevíčky! Copak sis opravdu myslela, že taková pýcha zůstane bez trestu?“

Hraběnka zbledla jako smrt, pohládla na střevíčky, a v tom okamžiku spatřila, že z nich vyrazily drobné plaménky, už pocítila na nohou palčivou bolest, vykřikla bolestí i hrůzou a snažila se strhnout střevíčky z nohou, ale náhle se ze všech stran vyrojilo množství ďábelských příšer, vrhly se na hraběnku a na místě ji roztrhaly.

Od té doby je čas od času slyšet ze sklepů paláce rychlé a neurovnané kroky: to pyšná paní běží chodbami a snaží se uniknou modravým plaménkům, které jí ožehují kotníky, běží a běží jako bez rozumu nad tou strašnou bolestí, a konce té strastiplné cesty nedoběhne nikdy.